Ať si kdo chce, co chce, říká, období závěru první poloviny roku 2022 je plné problémů, se kterými si nikdo neví rady. Tato skutečnost bývá nejvíce patrná v době, kdy je to, co souvisí se systémem, v přímém rozporu s tím, co je přirozené. A proto bychom měli věnovat pozornost právě tomu, co je přirozené a tím vyvážit to nefunkční v současném systému.

Pojďme tedy pohlédnout na problémy dnešní doby z hlediska přirozenosti, protože právě to se odráží v kvalitě života i zdraví jedince. Než k tomu ale přistoupíme, podíváme se do minulosti a řekneme si, jak to bylo v době, kdy vše fungovalo. Využiji k tomu text, který jsem sdílela na FB (autora, textu ani autora fotografie bohužel, neznám).

Kdysi dávno, kdy nic nebylo, a přesto všechno se sdílelo. Chleba v ruce a hajdy ven.

Naše dětství.

Jsme generace, která se nikdy nevrátí.

Generace, která trávila veškerý volný čas na ulici.

Generace, která si hrála na schovávanou za tmy.

Generace, která našla, umyla a prodávala prázdné lahve.

Generace, která vyráběla papírové hračky holýma rukama.

Generace, která sbírala fotky a alba výstřižků.

Generace, která v deštivých dnech hrála deskové hry a karty.

Generace, která se smála pod peřinou v posteli, takže rodiče nevěděli, že jsme stále vzhůru.

My děti, které jsme se narodily v letech 1950 – 1990, jsme byly z dnešního pohledu vychovávány “ patologickými “ rodiči. I když ani oni, ani my jsme nevěděli, že jsou “ patologičtí „.

Měli jsme svou partu, se kterou jsme se scházeli mezi paneláky a naše mámy se nebály, že se “ pozabíjíme „.

Nechodili jsme do soukromých školek a škol a rodiče se přesto netřásli strachem, jestli náhodou nebudeme opoždění ve vývoji. Neběhali za námi s čepicí a nekontrolovali, jestli jsme zpocení.

Sezónní choroby se nám vyhýbaly, a když jsme náhodou něco chytili, vyřešil to čaj s medem, česnek nebo odvar z cibule. Zalezli jsme pod peřinu a pořádně se vypotili. A bylo po všem.

Les bylo naše území. Hráli jsme si na válku, stavěli lesní domečky, z větví vyráběli zbraně. Jedli jsme maliny, jahody, sbírali je přímo do pusy jen tak neumyté.

Mámy se nebály, jestli nás napadne nějaká šelma, nebo jestli se zraníme.

Věčně jsme lítali bez dozoru na kole. Někdy i k řece. Koupačka byla samozřejmostí.

V zimě jsme sáňkovali na každém kopečku, občas jsme vletěli do plotu nebo do potoka, a přesto nikdo neplakal.

Neznali jsme chrániče kolen a loktů při bruslení, modřiny k nám prostě patřily.

Sousedka, která na nás žalovala rodičům, nám byla pro smích. Rodiče nařídili, že jí musíme slušně zdravit a za trest jí nosit nákupy. Brr.

Děda kouřil dýmku a dým nám foukal přímo do tváře, nahlas se smál, když se nám to nelíbilo a šklebili jsme se.

Museli jsme umět násobilku a vyjmenovaná slova, jako když bičem mrská, odpředu i odzadu.

Nikdo neznal výrazy jako dyslexie, dyskalkulie a kýho výra, jaké všechny dys…

Do školy nás nikdo nedoprovázel. Každý jsme věděl, že se chodí po levé straně ulice a pořádně se rozhlédnout, než vejdu do vozovky. Kdybychom to nedodržovali, to by byl rachot!

Abychom si hráli, vystačili jsme si sami. Takových her, co jsme vymysleli! Hřiště bylo všude, kde jsme chtěli.

I když jsme měli televizi, pravidelně jsme se dívali jen na Večerníček.

I když nebylo tolik škol, jako dnes, byli jsme vzdělaní a vychovaní.

Nenosila se informovanost o výchově, a přesto jsou z nás slušní lidé. To díky rodičům jsme dětství přežili bez nálepek typu ADHD, bez psychologů, nářků, nudných přednášek o tom, co bychom měli a neměli…

Zdravím vás všechny, kdo stejně jako já tuto dobu prožili v radosti a bez následků.

A já k tomu dodávám –

To všechno s jistotou rodinného zázemí a základních lidských hodnot.

A tak si říkám – proč by se to vlastně nemělo vrátit? Všechno je jenom o myšlení lidí. Pokud budou lidé chtít, mohou udělat něco pro to, aby bylo v naší zemi zase bezpečno a všechno se vrátilo do „normálních kolejí“.  Vždyť ti, kteří tenkrát žili, žijí i dnes, a tak mohou podobným vyprávěním inspirovat svá vnoučata. Těm se jistě bude něco takového líbit, bude to pro ně totiž něco zcela nového a bude to slibovat zábavu. A jejich babičky a dědečkové se mohou vrátit do mladých let… To je ale skvělá představa, co říkáte?! Nebuďme pyšní a udělejme něco pro to, aby to, co jsme prožívali my, mohli prožít i naši potomci! Aby zmizel strach a místo něj se dostala ke slovu radost ze života…!

Jenže my jsme v uplynulých desetiletích jako národ jaksi „nasákli“ něčím západním, co se tady usídlilo a je tu „jako doma“. Nevěříte? Prozradím vám, jak jsem na to přišla.

V tomto textu je na začátku fotografie holčičky z jakési české vísky 60.let 20.století s velkým krajícem chleba, do kterého se s chutí zakusuje. Má na sobě bílé tričko a sukénku nebo kalhoty s laclem, spletený cop svázaný bílou stužkou a moc jí to sluší.

Když se na tu holčičku podívám, tak si vzpomenu na nynější módu. V 60.letech se u nás nosily šatičky, košile, halenky, mnohdy zdobené kanýrky, krajkami, výšivkami, prýmky atd., u pánů a chlapců nechyběly kravaty, saka a tesilové kalhoty. Někdo možná řekne – k smíchu. Ale oděvy byly slušivé, alespoň v těch svátečních dnech. Po válce se každý strojil, jak nejlépe dovedl a bylo to moc hezké podívání.

Většina těch šatů, halenek, sukýnek, kalhot vznikala doma a vytvářely je samy maminky, které i pečlivě zašívaly každou i sebemenší roztrhanou díru na oděvu – byla v tom určitá míra sebevědomí ukázat se na veřejnosti v oděvu, který není roztrhaný. My bychom se v té době a i v dalších letech styděli vyjít ven v roztrhaných kalhotách – takové se braly maximálně na práci a i ty maminky pečlivě zašívaly a látaly a učily jsme se to i my dívky ve škole v hodině ručních prací – ostatně ponožky se učili látat i hoši 😊… Zkrátka objevit se někde v roztrhaném oblečení byla ostuda.

Ale dnes se chodí v roztrhaných kalhotách běžně a je to velká móda, a to taková, že se roztrhané kalhoty dokonce i vyrábějí a považují se za společenský oděv. Naprosto nesmyslné. Přitom nikdo nepřemýšlí o tom, proč ta móda vlastně vznikla. Ta móda vznikla totiž právě v době, ze které pochází fotografie s tou hezkou holčičkou.

V té době vzniklo v Americe hnutí Hippies – prý jako „protest proti společnosti“, a jeho cílem byl mír, láska, přátelství, svoboda. A Hippies nosili roztrhané kalhoty. Prý je to výraz svobody. Ve skutečnosti to ale bylo proto, protože na nové jednoduše neměli peníze a ani si je neuměli ušít nebo alespoň spravit. A dost možná ani nechtěli, protože to je práce a té oni příliš neholdovali.

Z minulosti ale máme i jiný výklad toho, jak to bylo s lidmi na pokraji společnosti. V určitém okamžiku dějin na Západě se totiž stalo, že synové a dcery bohatých západních průmyslníků, magnátů a milionářů odcházeli ze svých rodin a na důkaz solidarity s chudými začali rovněž nosit roztrhané oblečení a začali žít zahálčivý způsob života podobně jako ti chudí. Bylo to jednodušší, než mít například zodpovědnost za chod podniku… A pak někoho napadlo udělat z roztrhaných kalhot módu, aby všichni lidé na celém světě mohli nošením roztrhaného oblečení projevovat svou solidaritu s chudými lidmi na Západě…

Solidarita je dobrá věc, ale – jak takováto solidarita těm chudým lidem pomůže žít lepší život a být sám sebou? Asi nijak. No a teď, po téměř šedesáti letech, u nás v Čechách uctíváme západní kulturu a obracíme se zády ke všemu českému. To mi začíná vadit, a tak jsem si řekla, že je na čase vybočit z řady a začít dělat něco jinak, aby český národ opět mohl být tím národem, kterým byl po celá staletí – národem schopných, šikovných, a hlavně sebevědomých lidí a aby si český národ opět sám začal rozhodovat o tom, co se bude dít v jeho zemi a pak to naučil i ostatní národy, aby i ti chudí lidé na Západě (a nejenom oni) mohli žít plnohodnotný život…

Tím spíš, že jsem to jako člověk žijící v 60.letech 20.století sama zažila a moc ráda na to vzpomínám. Skutečně bych dnešním dětem přála dětství, jaké jsme měli my…

Přijde vám to jako utopie? Možná je to utopie, ale v dnešní době nezbytná. Jen tak mimochodem – před více než sto lety se také zdálo být utopií všechno to, co dnes běžně používáme včetně internetu; a teď jde o samotný život, tak proč to aspoň nezkusit? Proč nedat těm lidem, kteří o to stojí, šanci stát se lepším člověkem? A kdo jiný by je k tomu měl motivovat a inspirovat, než lidé narození v 60.letech 20.století, kteří tuto krásnou dobu zažili?

Ostatně právě v 60.letech 20.století na protest proti válce ve Vietnamu odešla ze Spojených států amerických také Barbara Bergerová – autorka knihy 10 DUCHOVNÍCH ZÁKONŮ A SÍLA MYSLI. Víte, co se dělo ve válce ve Vietnamu? Dnes se o tom můžeme dočíst na internetu. O tom, co se ve válce ve Vietnamu dělo, svědčí mj. i to, že mnozí američtí vojáci se z této války vrátili s podlomeným zdravím a také s těžkými psychickými problémy, kdy je všechno to, co se ve Vietnamu dělo, ještě mnoho let děsilo ve snech. Na válce ve Vietnamu se ostatně určitou měrou podíleli i v tehdejším Československu, kde byla v té době vyráběna jedna ze složek bojového otravného plynu Agent Orange, který byl ve Vietnamu použit.

Ano, i o tom byla 60.léta 20.století.

Dnes je ale 21.století a je čas na zcela jiné SJEDNOCOVÁNÍ, a tak navážeme na to, co bylo tenkrát a na to, co následovalo. Využijeme knihy 10 DUCHOVNÍCH ZÁKONŮ A SÍLA MYSLI Barbary Bergerové a prostřednictvím hry „V jedné malé zemi“ se seznámíme s tím, jak napomoci řešení problémů dnešní doby. Výhodou je, že nemusíme na nic čekat, začít můžeme hned teď.

Ztratit nemůžeme vůbec nic, pouze získat. Toto je skutečně skvělá investice i do vašeho života a budoucnosti. Tak směle do toho, ať si můžeme jako národ co nejdříve začít svůj život ovládat sami! Jak? Jednoduše. Prostě dovolme sami sobě být originální tím, že budeme jako národ dělat něco jinak a mít univerzální vzdělání.